Mexiko – Yucatánský poloostrov 2024
Yucatán jsme si vybrali jako naši líbánkovou destinaci. Nicméně náš 14denní výlet jsme pojali víc akčněji, než válením na pláži (na to ale taky došlo) a vedle romantických míst jsme hledali i ta autentická a pokud možno co nejvíc od ruchu velkých letovisek. Autem jsme celkem ujeli 1500 km a zvládli od všeho něco – pláže, laguny, historická města, pyramidy i cenotes. Tenhle článek sepisuji jako takový travel blog pro ty, kteří se do Mexika chystají anebo jen hledají inspiraci a podobně jako my, mají rádi dobrý poměr relaxu a objevování a domů si chtějí dovézt spoustu zážitků.
Cancún a Riviera Maya
Cancún nám dobře posloužil jako popříletová základna – dospat cestu, sehnat sim karty, vyřídit autopůjčovnu a pochopitelně začít ochutnávat místní kuchyni. Fajn bylo zjištění, že američtí turisté se koncentrují v hotelové zóně mimo centrum (úzký pás táhnoucí se podél pobřeží). Ne, že bychom na žádné cizince v ulicích města nenarazili, ale ikdyž bylo centrum vcelku rušné, žádné davové turistické šílenství se tam nekonalo a vlastně to byl moc fajn začátek. Odvážili jsme se i na kraj oné hotelové zóny, kde jsme našli malou veřejnou pláž. Další den jsme se vydali na jih, s příjemnou obědovou pauzou v přímořském městečku Puerto Morelos, abychom pak na den zakotvili v Playa del Carmen.
Těšili jsme se samozřejmě na moře, ale jelikož jsme nebydleli v mnoha z místních hotelů doslova namáčknutých na moři, byli jsme odkázáni na veřejnou pláž, která byla prvním zklamáním. O řasách sargassum jsme sice věděli dopředu, ale jejich nepříjemný zápach v kombinaci s davy lidí na opravdu malé pláži (zapomeňte na rozlehlé pláže se spousty lehátek, jak to známe třeba z Itálie) nás nakonec donutili dost rychle odejít. Osvěžili jsme se alespoň místním kraftovým pivem v jedné z mnoha hospůdek v uličkách města. Jedno se Playa del Carmen nechat musí – opravdu to tam žije a pokud člověk hledá pulzují město s bary, restauracemi a obchůdky, bude se tu cítit jako ryba ve vodě. Moře je tu opravdu nádherně modré a vyznavači šnorchlování a potápění si tu také přijdou na své. Nicméně my jsme toužili po klidu a odpočinku u moře bez hlučných barů, a ještě hlučnějších Američanů. Rozhodli jsme se proto další den vynechat Tulum, další turisticky profláklé místo známé díky mayským pyramidám přímo na pobřeží a pokračovali dál dolů na jih.
Mahahual a Pronoia
Utekli jsme v rámci Mexika opravdu co nejdál to šlo, a to k přímořskému městečku Mahahual (cca 4 hodiny cesty z Play del Carmen). Cca 20 km od něj, přímo na pobřeží jsme objevili doslova ráj na zemi. Ubytování „Pronoia“ bylo sice jednoduché, za to přímo na pláži, bez lidí, daleko, v Karibiku takovém, jak údajně vypadal původně. Majitel a jeho několik pár zaměstnanců se o maličký areál hezky starali, stejně tak se hezky chovali i k nám. Byla možnost si od nich objednat jídlo, ale i využít společnou kuchyň, zahrát si ping pong, půjčit si paddle board nebo se jen tak válet v hamakách na pláži. V nabídce bylo za příplatek i šnorchlování nebo hodina jógy. Ubytování není nijak velké, spolu s námi tam bylo jen pár dalších hostů, s kterými jsme se díky přátelské a uvolněné atmosféře velmi rychle spřátelili.
Dlouhé procházky po pobřeží plného mušlí a kokosových palem byly balzám na duši. Pouze už zmiňované řasy a bohužel také plastové odpadky sem tam vyplavené z moře, byly jedinou šmouhou na jinak dokonalém prostředí. Pokud chce člověk doslova utéct od civilizace, není asi lepšího místa – nebyl tam totiž signál (satelitní wifi ano). Není to asi pro každého, pokoje neměly klimatizaci, ale díky sítím proti hmyzu jsme mohli mít okna dokořán a příjemný vánek od moře nám to vynahradil. Vybavení nebyl žádný luxus, bylo ale funkční a čisté a péče domácích dohromady s jedinečnou lokalitou udělala celý pobyt opravdu výjimečným. Jako třešnička na dortu mohl člověk večer vylézt na střechu hlavní budovy a kochat se hvězdami. V sousedství bylo pár dalších vilek, takže by se tam určitě dalo najít i ubytování ve vyšším standartu, nicméně na Bookingu jsme je nenašli. Cesta tam také není úplně jednoduchá – poslední část se jede po nezpevněné písečné cestě. Od ostatních ale víme, že se tam z Mahahual dá dostat taxíkem asi za 300 pesos. Ještě k samotnému Mahahual – zapadlé městečko, kde jednou denně zakotví zaoceánská výletní loď, která tudy pluje díky blízkým opuštěným písečným ostrůvkům – to že zrovna kotví, poznáte podle množství golfových vozíků s Američany na hlavní ulici.
Bacalar a Laguna Sedmi Barev
Po dvou nezapomenutelných dnech na pláži jsme se přesunuli do města Bacalar ležící u stejnojmenného jezero, přezdívaného také Laguna Sedmi Barev. Jak už název napovídá, jezero hraje všemi odstíny modré díky své sladké vodě, která do něj přitéká z podzemních cenot (jeskyň) a jemnému vápencovému písku na dně. Pokud vám to rozpočet dovolí, doporučuji si sehnat ubytování přímo u vody a věřte mi, že z téhle vody se vám nebude chtít vylézt. Naše ubytování přímo u vody nebylo, ale to jsme si vynahradili výletem na lodi – spolu s dalšími cca deseti lidmi jsme dvě hodiny křižovali jezero abychom přepluli přes 200 m hlubokou Cenote Negro (drsný přechod mělké světlé vody do nekonečné tmavé hlubiny stojí za to), pak zakotvili u pirátského průplavu - mělčiny, kterou dříve opravdu využívali piráti - a mohli se koupat v asi nejsenzačnější vodě, kterou jsme kdy zažili. Místní kapitán byl naprosto boží a mezi vyprávěním všem podával pivo, melounový džus a čerstvý krájený ananas. Po návratu jsme si mohli zdarma půjčit kajaky, což jsme taky udělali a jeli objevovat sami. Lístky jsme objednali přes Booking, možností je tam spousta.
V jezeře se vyskytují stromatolity, nejstarší organismy na světě, které patřily mezi první fotosyntetizující organismy a pravděpodobně hrály velkou roli ve vzniku kyslíku v zemské atmosféře. Kvůli nim a unikátnímu ph vody platí na celém jezeře přísný zákaz používání opalovacích krémů, je třeba s tímto počítat a pokud jste sejři jako my, radši se při koupání obléct, sluníčko tam fakt pálí. Jak už jsem zmiňovala, ideální je mít ubytování u vody, do jezera se totiž vstupuje po dřevěných molech a pokud chcete u vody relaxovat, jiná možnost než u hotelu není. Dají se ale zaplatit vstupy do beach klubů nebo právě výlet na lodi, člověk pak může po návratu v areálu zůstat. Na rychlé svlažení skvěle poslouží i Ecoparque Bacalar. Tam i z cedule zjistíte, že místní faunu tvoří krokodýli, není se ale třeba bát, bojí se hluku a aktivní jsou hlavně v noci. My jsme žádné neviděli. Po dni stráveném na jezeře pak nádherně padne zajít do centra městečka na drink, street food nebo do restaurace, případně kouknout na večerní mini trh na náměstí. Díky své odlehlé poloze blízko hranic s Belize, tu už nehrozí letovisková přeplněnost a celková atmosféra je hrozně fajn. Jestli se někdy do Mexika vrátíme, tak kromě Pronoi, to bude i Bacalar.
Mérida – hlavní město Yucatánu
Dostatečně zrelaxovaní a vykoupaní jsme se vydali vnitrozemím do Méridy. Kousek za Bacalarem jsme se ale brzy ráno zastavili na prvních pyramidách – Chachobben. Menší pyramidy schované v pralese byly velmi příjemná zastávka. Díky tomu, že jsme tam byli hned ráno jsme je měly celé pro sebe. Úderem desáté ale přijelo prvních pět autobusů a krátká cesta pralesem k parkovišti se zvrhla v prodírání se mezi průvodci, turisty a selfie tyčemi. Cesta vnitrozemím do Méridy pak zabrala další 4 hodiny a poskytla nám slušnou sondu do opravdového života místních. Ne, že bychom si už vlastně od prvního dne nezvykali na dost jiné prostředí, které v zhýčkanému Evropanovi vzbuzuje hlavně nedůvěru. Vnitrozemské vesničky s typickými hliněnými domky s rákosovou střechou sice mohou znít romanticky, nicméně špína a rozpadlost „obydlí“ (občas jsme si fakt nebyli jistí), toulaví psi, neboli neohrožení páni silnic, a všudypřítomný bordel nás nutili spíše nezastavovat. Ale je dost možné, že jsme prostě jenom poserové. Kromě obsluhy na čerpacích stanicích na nás byli vlastně vždycky všichni milí a tak s odstupem času věřím, že tady by tomu asi nebylo jinak.
Mérida je často výchozí bod pro turisty přilétající z Mexico City. Je to ideální místo na poznávání místní kultury díky všemožným akcím, které město pořádá. My měli štěstí na lednový festival plný koncertů a různých představení. Jelikož je to velké město, vyplatí se bydlet v centru, kde člověk najde vše, od památek, trhů, obchodů s typickým lněným oblečením až po vzkvétající gastro scénu. Měl by tu brzy vyrůst celý gastro distrikt, tak to vypadá, že se v blízké době gastro scéna ještě rozšíří. Za nás byla velmi milým překvapením návštěva designově krásného místního minipivovaru Bacab (i pivo bylo dobré) a pak typická yucatánská restaurace La Chaya Maya. Mérida je i ideální místo na prozkoumání trhů, ať už těch o víkendu na náměstí, kde jsme pořídili pár dárků a suvenýrů, až po ty stálé, kryté, kde prodávají všelijaké místní pokrmy. Vydali jsme se i do muzea Mayů – El Gran Museo Del Mundo Maya. Moderní budova, která je největší muzeum mayské civilizace, je z centra dost z ruky. Pokud nemáte auto, dá se tam dojet místním autobusem. Skýtá největší sbírku mayských artefaktů a přibližuje jejich život hlavně před kolonizací ale i samotný fakt, že tito lidé nezmizeli, ale tvoří víc jak třetinu populace Yucatánu. Většina popisků je i v angličtině a kdo se chce trošku dovzdělat, aby o Mayích věděl víc než jen to, že se ve velkém obětovávali bohům, by muzeum neměl vynechat.
Valladolid a Chitchen Itza
Po Méridě jsme zamířili opět do vnitrozemí do koloniálního městečka Valladolid, na půl cesty mezi Méridou a Cancúnem. Je to ideální místo, kde se ubytovat, když chce člověk výlety na pyramidy a cenotes. Samotné centrum jsme bohužel moc neprozkoumali, protože nám dost pršelo, ale z toho mála, co jsme viděli na nás působilo přívětivě, taková menší Mérida. Ještě před příjezdem jsme se zastavili kousek před městem v craftové destilerii Mayapán, což je v podstatě tequila, ale jak jsme se dozvěděli, název tequila se může používat pouze pro destiláty z agáve vyrobené v oblasti městečka Tequila. Prohlídka a ochutnávka samozřejmě nesměla chybět, jako bonus na závěr jsme se mohli vyfotit v sombreru a ponchu a hrát si chvíli na bandity. V okolí Valladolidu je nespočet cenot, což jsou unikátní jeskyně zatopené vodou a s propadlým stropem. Díky vápencovému podloží je jich tu opravdu hodně, různých velikostí a hloubek, některé otevřené a jiné skoro zcela zakryté. Dá se v nich koupat, takže se u nich vždy platí vstup, což nakonec dává smysl, protože je tam potřeba zázemí jako šatny, sprchy (před vstupem je vždy nutné se osprchovat) a často je na místě i nějaká menší restaurace nebo usedlost. My jsme navštívili cenoty dvě – Oxmán a pak vzdálenější Xcanahaultun.
V Oxmánu počítejte s hodně lidmi a bez záchranné vesty se do vody nesmí, je dost hluboká. Pro odvážlivce je tam i velká houpačka. Ovšem Xcanahaultun byla naprostá pecka. Sice trošku dál s dražším vstupem, ovšem s minimem lidí a samotná cenote je prostě jedno velké WOW. Voda není tak hluboká, uprostřed cenoty přímo pod otvorem s krápníky je mělčina, kam se dá v klidu doplavat. Ve vodě plavou i malé rybičky, které vám jemně okusují nohy. Dají se půjčit i vesty a kajaky a i tady je na místě menší restaurace, sprchy a šatny. Cenotes je protkaný celý Yucatanský poloostrov, nejvíce se jich dá najít právě v okolí Valladolidu a pak u pobřeží v blízkosti Playa del Carmen a Tulum. Všechny jsou určitě krásné a stojí za návštěvu. Nám při vybírání dost pomohly recenze na Googlu.
Kde se ale turistům opravdu vyhnout nedá jsou pyramidy a obzvlášť ty nejznámější – Chitchen Itzá. Jeden z nových Sedmi Divů Světa je destinace, kam se prostě člověk musí jet podívat. My jsme si zkušeně naplánovali příjezd už na otvíračku v osm ráno a vyplatilo se. Úplně prázdno tam sice nebylo, ale ikonickou Kukulkánovu pyramidu jsme měli bez davů a i celý areál jsme si prošli v relativním klidu. Pokud vás baví smlouvat, je to i výborné místo na pořízení suvenýrů. Cesty a chodníky mezi jednotlivými stavbami jsou doslova obsypané stánky s místními prodejci, kteří lákají na „všechno za jeden dolar“ (což tak samozřejmě není). Opět se vyplatí tam být brzy ráno, kdy stánky teprve vybalují a nechají vás víc na pokoji. Chitchen Itzá je opravdu velké a velkolepé, s množstvím staveb a dvěma cenotes (do kterých se ale vstupovat nesmí) a předčilo naše očekávání. Není problém si na místě zaplatit i průvodce (před vstupem jich čeká hromada a všichni se vám budou nabízet), nám ale bohatě stačily cedule u jednotlivých budov (opět i v angličtině) a informace, co jsme měli z našeho knižního průvodce po Mexiku. Celá návštěva nám zabrala zhruba 3 hodiny, ale určitě se tam dá strávit i více času.
Holbox
Na závěr naší cesty po Yucatánu jsme chtěli na pár dní zrelaxovat někde v klidu u moře. Dostali jsme vícero doporučení na ostrov Holbox na severním pobřeží a opět se vyplatilo. Dostat se tam dá jedině trajektem bez auta, které necháte na jednom v parkovišť v městečku Chiquila. Trajekty operují dvě společnosti a jezdí každou půl hodinku, cesta zabere zhruba 25 minut. Ostrov je úzký a dlouhý a hlavně písečný, takže tam jezdí místo klasických taxi takové čtyřkolkové buginy, které si poradí nejen s pískem, ale i s vodou, jako v našem případě, kdy na ostrově před naším příjezdem napršelo a v uličkách byly obrovské hluboké louže, kterými jsme projížděli. Cesta taxíkem je tedy 2v1 – transport a dobrodružství v jednom, náš taxikář se s tím fakt nepáral a nejednou nám nateklo do bot. Hotel jsme zvolili hned u pláže a stranou od centra, což byl dobrý tah, do centra malého městečka se dalo dojít příjemnou procházkou po pláži a zároveň jsme byli v klidné části. Pláže jsou tu už o poznání širší, s dlouhým mělkým vstupem do vody a jsou lemovány palmami, malými hotýlky a bungalovy, plážovými restauracemi a bary, které ale nejsou nahňácané jeden na druhým a celkově je tu klid a pohoda. Centrum městečka má opět spoustu obchůdků a restaurací, vše v menší a klidnější verzi. Celkově bych to nazvala jako takový trochu hipster ostrov, ale v tom dobrém slova smyslu. My jsme tu strávili celé dva dny relaxu, který byl po tolika zážitcích už potřeba. I tady se dá jet na lodi na různé výlety, ty nejodvážnější se můžou jet potápět s velrybími žraloky. Další zajímavost ostrova je, že na určitých plážích se dá v noci pozorovat bioluminiscence – svítící plankton. My jsme ho bohužel neviděli, nebyli jsme tam ve správném období. I tak to bylo nádherné zakončení naší cesty a dokonalý odpočinek. Holbox můžeme jenom doporučit, člověk tu velmi rychle ztratí pojem o čase a místní západy slunce jsou jako vystřižené z romantických filmů. 
Po Holboxu jsme se na poslední noc vrátili do Playa del Carmen, nakoupit poslední suvenýry, dát si poslední tacos a abychom to ráno neměli moc daleko na letiště. Samozřejmě je spousta dalších míst, která stojí za to, na která ale nezbyl čas a doufejme, že budeme mít možnost se tam někdy podívat: Rio Lagartos s přírodní parkem a plážemi s růžovou vodou, pyramidy Coba skryté v džungli, které si člověk může projet na kole, zmiňované Tulum nebo ostrovy Isla Mujeres a Cozumel a mraky dalších skrytých pokladů o kterých nevíme. Je tu prostě stále co objevovat a věřím, že ať už se člověk rozhodne strávit svůj čas jakkoliv, rozhodně si to užije.
Na co je ale třeba myslet, je fakt, že Mexiko je samozřejmě jiná země, než na co jsme v Evropě zvyklí a ikdyž má člověk nacestováno, jsou věci, co dokážou nemile překvapit a je prostě lepší být připraven. Ikdyž je zrovna Cancún a Yucatán asi nejvíc ovlivněn americkým stylem života, trvalo nám nějakou chvíli si zvyknout na to, jak to tu funguje a člověk je tak přirozeně hlavně ze začátku z některých věcí víc ve stresu. Zde je proto pár praktických rad, aby toho stresu bylo co nejméně 😊
PRAKTICKÉ
Cesta
Víza do Mexika pro Čechy nejsou potřeba stejně jako pro drtivou většinu evropských zemí. Dokonce jsme po příletu mohli projít elektronickou přepážkou na celnici, podobně jako když přiletíte do Prahy. Leteckých společností do Cancúnu léta spousta, my jsme letěli z Mnichova přes Chicago s United Airlines. Cestu přes USA úplně nepodoporučujeme, i na přestup musíte mít ESTA (elektronická víza, která stoji asi 14 USD a vyřídíte je online), ale přestup samotný je dost komplikovaný – musíte přes imigrační a potom vyzvednout a znovu odbavit kufry (ikdyž letíte se stejnou společností, platí to pro všechny). Toto jsme před nákupem letenek nevěděli a původní krásné 2 hodiny na přestup se změnily v menší noční můru. Díky pomalým frontám a personálu s nulovou ochotou, jsme letadlo do Cancúnu málem nestihli a museli doslova běžet.
Auto a doprava
Půjčit auto nebo ne? Pokud chcete stejně jako my objevovat a být flexibilní, auto je jasná volba. Má to ale několik „ale“, které je dobré zvážit.
- Vybírání autopůjčovny: Auto se dá zařídit před příletem online ale pozor! Dělala jsem dost rozsáhlý průzkum na všemožných stránkách, Tripadvisorech, pročítala hodnocení na Bookingu a zjistila jsem, že většina půjčoven vám online dá cenu pouze půjčovného a povinného ručení, nicméně na místě po vás budou chtít ještě abyste si zaplatili připojištění , bez kterého vám auto nedají. Problém je, že připojištění dost často bývá dražší než samotné půjčení auta. Pokud jste si připojištění zaplatili už online přes nějakého zprostředkovatele, není záruka, že ho budou akceptovat. A dohadujte se pak s člověkem, co mluví lámanou angličtinou. My jsme nakonec našli půjčovnu Alamo, kde bylo možné v online kalkulaci přidat i ono připojištění a vědět tak předem celkovou částku. Na místě vše tak opravdu bylo a nic jsme nepřipláceli.
- Doprava a řízení: Je to pro zkušenější řidiče. Ve městech to bývá dost chaotické, značení pruhů často není vidět. Velký pozor si člověk musí dávat na zpomalovací příčné pruhy, které jsou všude, různě velké, ne vždy označené a pokud by je člověk přehlídl, je to o nápravu. Samozřejmě jsme měli strach z policie, všude jsme četli, jak z cizinců tahají peníze za pokuty, nicméně nás ani jednou nezastavili, a to jsme projížděli několika check pointy. Pokud člověk dodržuje rychlost a pravidla a nedáte jim důvod vás zastavit, mělo by to být ok. Každopádně já jsem byla dost ráda, že řídil celou dobu manžel, který to všechno zvládl na jedničku.
- Benzínky: Benzín je obecně o něco levnější než u nás, ale samozřejmě ve víc turistických oblastech si člověk připlatí. Asi jedna z nejvíc nepříjemných věcí byla ale obsluha na benzínových pumpách. Benzín si totiž nesmíte natankovat sami, musí to udělat zaměstnanec, který u stojanu čeká a kterému pak zaplatíte. Cizince poznají už z dálky a počítejte s tím, že vás budou chtít oškubat. Hned u první benzínky chtěli jen cash, údajně měli jenom premium a zkusili na nás trik s bankovkami – 500 pesos i 20 pesos mají totiž modrou barvu a když dáváte bankovek víc najednou, vymění nepozorovaně 500vku za 20ku a hádají se s vámi, že jste jim dali málo. My jsme jim na to neskočili a nedali jim ano peso navíc, ale odjížděli jsme s opravdu hodně nepříjemným pocitem. Na dalších pumpách jsme už byli připraveni a osvědčil se nám následující postup: vylézt z auta a říct, že chci regular a případně, že chci platit kartou (přenosný terminál člověk lehce vidí) a zůstat tam po celou dobu. Dočetli jsme se na Googlu, že můžou i přetáčet taxametr, takže se nebát sledovat i samotné tankování, že vše probíhá v pořádku. Jednoduše nedat najevo turistickou nezkušenost a nebát se, vždy pak vše proběhlo v pohodě. Možná to zní jako banalita, ale pro nás to bylo opravdu nepříjemné a to poslední, co na dovolené chcete řešit.
- Veřejná doprava: Byli jsme až překvapeni, jak tam funguje. Na delší trasy skvěle fungují autobusy ADO. My jsme s ním jeli z letiště do centra Cancúnu a přirovnala bych to k Mexické Student Agency. Autobusy jsou moderní a klimatizované a viděli jsme je v podstatě všude, jezdí dokonce i na jih do Bacalar, mám pocit, že i do Chiquila na trajekt na Holbox. Terminály mají vždy v centru města a ceny jsou asi jako u nás, takže dobrá alternativa, pokud nechcete auto. Dá se cestovat i sdílenými vany Collectivo, to ale nevím, jak přesně funguje. Ve velkých městech kromě klasických taxi funguje i Uber (odzkoušeno v Cancúnu), za velmi fajn ceny. Všimli jsme si, že probíhá výstavba železnice Tren Maya, která má po dokončení spojovat Cancún s jihem i západem. První část mezi Cancúnem a Chitchen Itzá by měla být dokončena už letos. V blízké budoucnosti bude tedy možnost projet Yucatán i vlakem, je ale otázka, co to udělá s místy typu Mahauhal a Bacalar, která jsou teď velmi klidná. Snad je turisti nevezmou útokem.
Hygiena
Kohoutková voda není pitná a nepomůžou vám ani filtry. Nicméně na vyčištění zubů je to v pohodě. Většina ubytování nabízí balenou vodu nebo má ve společné místnosti barely. Balená voda se dá sehnat v každém obchůdku. Doporučuji pro jistotu s sebou vzít probiotika a léky na zažívání, náchylnější jedinci ocení. V případě nouze jsou všude lékárny. Pro nás trošku nekomfortní věc, kterou jsme zjistili až po několika dnech na místě je, že se toaletní papír nesplachuje a podobně jako třeba v některých zemích na Blízkém východě se hází do připraveného odpadkového koše.
Ubytování
Veškeré ubytování jsme našli přes Booking.com většinou den, dva předem. Cestovali jsme v lednu, což je hlavní sezóna, a i tak bylo z čeho vybírat. Cenové rozpětí je velké, od luxusních resortů přes bungalovy v přírodě až po hostely pro backpackers. My jsme volili takový zlatý střed a dobrý poměr čistota, pohodlí, lokalita a cena. Našli jsme pěkné apartmány, bed&breakfast a menší hotely, takřka v každém byl bazén a všude Wi-Fi. Zařízení bylo téměř vždy pěkné a čisté, největší problém celkově byly koupelny, které nemají odvětrávání a bývají tedy často zatuchlé a náročnější na údržbu.
Bezpečnost
Yucatán je údajně po Quebecu druhé nejbezpečnější místo Ameriky. Z naší zkušenosti to můžeme potvrdit, za celou dobu se nám nic mimořádného nestalo. Každopádně je dobré být připraven na to, že to je pořád z našeho pohledu rozvojová země a ulice často vypadají, jako u nás ve vyloučených lokalitách. Rozbité a špinavé domy, odpadky a toulaví psi jsou běžná součást místního koloritu. V Evropě byste z hotelu v takové ulici asi chtěli utéct a už vůbec byste tam nenechali přes noc zaparkované auto. Nám se ale opravdu nikdy nic nestalo, ani když jsme nechali auto 3 dny zaparkované na zapadlém parkovišti u trajektu na Holbox. Lidé byli ve většině případů milí a ikdyž nemluvili anglicky, snažili se vždy nějak pomoct nebo komunikovat. Jako v každé dovolenkové destinaci se člověk musí připravit na odhánění všemožných prodejců a peníze radši pečlivě přepočítávat.
Jazyk
Pokud umíte španělsky, máte vyhráno. Pokud ne, naučte se aspoň pár frází ať nejste za totální lamy jako my. Anglicky se domluvíte hlavně s mladšími lidmi a nedá se to úplně generalizovat na destinace. Třeba v ubytování na odlehlé Pronoie angličtina nebyla vůbec problém, stejně jako na lodi v Bacalaru. Pak ale přijdete do muzea v Meridě a jste bez šance.
Peníze
Platí se v mexických pesos, pokud by někde brali dolary nebo eura, byla bych dost skeptická. Směnáren je nejvíc v přímořských letoviscích, ale najdete je i v těch menších místech jako Bacalar a většinou s lepším kurzem. Dá se směnit i v Banco Azteca, kde aly bývají fronty a chtějí k tomu pas. Z bankomatů se z české karty dá vybrat (s poplatkem), stejně tak se s kartou dá i na mnoha místech platit. My jsme používali Revolut kartu – kdo nemá, rozhodně doporučuju pořídit! Každopádně ne všude karty berou (například vstupy do cenotes, menší obchody a atrakce), takže hotovost je určitě potřeba.
Telefon a sim karty
My jsme měli místní sim karty od Telcel, jehož prodejny potkáte všude. Dají se pořídit tarify od 200 pesos podle toho, co člověk potřebuje. Doporučuji si ale nainstalovat i e-sim od Airalo, (aplikace pouze na data, kde se dají koupit různě velké balíčky) ta funguje v podstatě hned a do začátku se hodí. Pozor, ne všude je signál, zvlášť pokud pojedete na jih nebo přes vnitrozemí.
Jídlo
Jídlo by mohla být kapitola sama pro sebe. Klasiky jako guacamole, tacos, enchiladas a burritos jsou jasná volba a dostanete je v podstatě všude. Na své si tu přijdou milovníci mořských plodů. Nesmíte odjet bez toho, aniž byste ochutnali seafood tacos nebo „ceviche“ – ryby nebo mořské plody marinované v citrusové šťávě, která je de facto „uvaří“ (kyselina citronová zajistí, že je maso poživatelné). Typická Yucatánská kuchyně zase nabízí obrovské množství klasických pokrmů vycházející často z mayské kultury. Nejtypičtější je určitě „Cochinita Pibil“ – vepřové marinované ve směsi pomerančové šťávy a koření, zabalené do banánových listů a pečené zahrabané v zemi, podávané v typické kukuřičné placce s nakládanou červenou cibulí. Milovníci sladkého se určitě budou těšit na churros, které tu sice najdete, ale ne tak často. Za to doslova na každém rohu z pojízdného vozíku dostanete „Marquesitas“ – zabalenou palačinku plněnou vším možným od nutelly přes strouhaný sýr (často dohromady). Co nemůžeme nedoporučit, je zmrzlina, která je spíš obarvená ledová tříšť a celkově zklamání.
Restaurací a barů jsou všude mraky, a kromě klasických koktejlů ochutnejte i ten místní pivní – „Michelada“. Co v tom všechno je vám nepovím, jen že vám to chutnat nejspíš nebude, ale je to místní specialita a zkusit se prostě musí. A nebojte se streetfoodu (probiotika to jistí) a teď nemyslím toho našeho hipsterského vyvoněného, ale opravdu místních restaurací v tržnicích, které poznáte podle barevných nápisů a plastových stolů a židliček. O víkendu vyražte večer na místní náměstí na trhy, kde z vozíků vedle palačinek a churros prodávají i spoustu dalších pro nás někdy neobvyklých pokrmů.
Sečteno, podtrženo, Yucatán byl prostě zážitek, na který budeme rádi a často vzpomínat. A kdo ví, třeba si ho někdy zase zopakujeme 😊